Moderní autobusy Transmilenio mají vyhraženy většinou dva zvláštní pruhy v každém směru. Systém pokrývá celkem 87 kilometrů linek, zahrnuje 115 stanic a denně sveze téměř 2 milióny obyvatel průměrnou rychlostí 26 kilometrů za hodinu (stejnou jako pražská MHD). Jízdenka stojí 1750 Pesos, tedy necelých 20 Kč a není časově ohraničena. Po nedávných protestech obyvatel se bude její cena mírně snižovat. Neexistují žádné časové jízdenky ani další slevy. Na Transmilenio je navázáno dalších 83 tras takzvaných “alimentadores” ("krmičů"), autobusů, které z větších stanic obsluhují okolní čtvrti.
Transmilenio funguje od 5.00 do 23.00 a o víkendu o dvě hodiny méně. Veškerý provoz zajišťují soukromé firmy, které byly vybrány ve výběrových řízeních. Naprostá většina autobusů jezdí na naftu a pochází od firem Volvo, Scania nebo Mercedes Benz s podvozky Busscar nebo Marcopolo. Odhaduje se, že každá nově nasazená souprava nahradí až osm desítky let starých autobusů, které jezdily dříve po Bogotě.
Systém má několik hlavních stanic, které jsou označeny různými barvami a písmeny. Všechny autobusy jsou mají písmeno podle stanice, do které směřují a také číslo, podle kterého lze určit ve kterých stanicích zastavují. Oproti našim zvykům tedy například z centra do stanice Portal Norte jede linka B74 a zpět stejnou trasou linka J72. Expresní autobusy zastavují jen v několika hlavních stanicích. Naopak přejezd celého města po tzv. Ruta Fácil - tedy autobusy, které staví ve všech stanicích, by byl nekonečný.
V blízké době bude tento dopravní systém obsluhovat i modernizované letiště El Dorado. Tato důležitá trasa měla být v provozu již v roce 2009, ale firmy, které vyhrály domluvené tendry stavbu nikdy stavbu nedokončily a ukradly peníze určené na stavbu. Po jednom z největších skandálů v dějinách Kolumbie skončil ve vězení například bývalý starosta Bogoty a mnozí další aktéří v této kauze. Někteří uprchli do zahraničí.
Pro vstup na stanici Transmilenia je třeba zakoupit jízdenku ve formě elektronické karty, kterou lze prodávají u pokladen u každé stanice. Kartu lze nabít na více jízd a při poslední cestě turniket kartu “spolkne”. Stanice jsou moderní, zastřešené, bezbariérové, ale nemají žádné sedačky. Na většině z nich navíc hlídkují policisté, čímž postrádají jakoukoliv atraktivitu mezi bezdomovci. Větší stanice mají několik nástupních míst pro jednotlivé linky, čímž se výrazně zvyšuje rychlost provozu.
Po příjezdu autobusu se otevřou prosklené dveře oddělující vnitřek stanice od jízdních pruhů a následuje chaos. Lidé se cpou dovnitř, aniž by nechali ostatní pasažéry vystoupit. Mimo špičku je hlavní motivací tohoto chování ukořistit místo k sezení, ve špičce vecpat se do autobusu - někdy je třeba čekat až několik desítek minut. V soupravách je velké množství barevně označených sedaček určených pro staré lidi, těhotné ženy a zdravotně postižené občany.Uvnitř autobusů mi chybí mapy tras, ale většina lidí nic takového nepotřebuje, protože každý den jezdí stejnou trasou. Ti ostatní se místo studia tras linek raději zeptají přítomných policistů nebo spolucestujících. Autobusy hlásí následující dvě stanice, ale singalizace velmi často nefunguje. Přeprava Transmiléniem je určitě bezpečnější než v bogotských taxi, kde jsou zejména v nočních hodinách naprosto běžná přepadení pasažérů. Stejně tak je v Transmileniu řádově nižší riziko dopravní nehody než v tisících starých autobusů, které agresivním způsobem křižují ulice Bogoty.
Hlavním problémem moderního systému je jeho nedostatečná kapacita. Není způsobena ani tak nedostatkem autobusů ani malým množstvím statnic, ale velikostí města resp. množstvím pasažérů. Ve špičce jsou hlavní stanice nacapané stovkami čekajících cestujících. Autobusy jezdí doslovně jeden za druhým, přesto nestíhají přepravit všechny cestující. Kapacita jednoho autobusu je pouze 160 cestujících, zatímco metrem by svezlšestinásobek pasažérů. Dalším problémem je stav vozovek v Bogotě, dokonce i speciálních pruhů pro Transmilenio, které jsou plné děr. Občas všechny autobusy musí před největšími prohlubněmi ze šedesátikilometrové rychlosti prakticky zastavit. Už jsem zažil i situaci, kdy jsme díru projeli takovou rychlostí, že jsme všichni pasažéři na zadních sedačkách vyskočili několik desítek centimetrů do vzduchu. Dopad zpět na tvrdý plast byl bolestivý. Čeho jsem si v Transmileniu nevšimnul je vandalismus - neviděl jsem snad ani jednu posprejovanou soupravu, dokonce ani žádné kresby lihovými fixy na sedačkách.
Přes všechny výhrady kritiků je Transmilenio bez pochyb obrovským krokem vpřed. Nedokážu si představit situaci před rokem 2000, kdy místo rychlých souprav brázdily ulice Bogoty další tisíce malých starých autobusů, které zastavují na požádaní kdekoliv. Systém Transmilenio se stal inspirací pro další kolumbijská, mexická a řadu dalších jihoamerikých měst.
hlavní zdroje:
- několik desítek cest v Transmiléniu
- vyprávění přátel z Bogoty
- wikipedia (Transmilenio, Escandalo de Contratacion, ...)
- oficiální stránky Transmilenia
Příště o dalších druzích dopravy v Bogotě: starých autobusech, které zastavují všude - automobilech, které kličkují po děravých silnicích - taxi, které jsou tu pověstná díky "milionářské cestě" - nebo jízdních kolech, kterým se v neděli otevřou hlavní tahy městem. Odkaz na článek zde.
Další fotografie z Bogoty zde.
