Jeden americký dolar podle oficiálního kurzu stojí 4,3 (nových) venezuelských bolívarů. Pokud Venezuelci chtějí vycestovat do zahraničí a mají kreditní kartu, mohou v tomto výhodném kurzu v závislosti na destinaci a délce cesty získat ročně maximálně 3000 amerických dolarů. Přesto je ve Venezuele velký nedostatek dolarů a na černém trhu lze jeden dolar prodat až za 9 Bolívarů. Taková směna je oficiálně nelegální, ale jednoduchá. Stačí se zeptat na autobusových terminálech nebo v hotelech.
Venezuelané, kteří žijí blízko hranic z Brazílií, tuto zemi navštěvují za účelem získání amerických dolarů v oficiálním kurzu, aby je pak prodali ve Venezuele na černém trhu.
Silnice ve Venezuele jsou v poměrně slušném stavu a většinou s novým asfaltem. Občas jsou v nich díky nekvalitnímu povrchu obří a hluboké neoznačené díry. Místní většinou vědí, kde přibrzdit.
Hlavní problém silnic je úplně jinde. Venezuelští řidiči jsou jednoznačně ti nejhorší, které jsem za rok v Jižní Americe potkal. Během měsíce jsem viděl spoustu nehod, dokonce několik smrtelných. Na fotografii je jedna z nich. V bahnitém příkopu je zapíchnutý automobil vzhůru nohama. Desítky řidičů na místě zastavili, aby sledovali práci záchranářů. Uprostřed silnice oživovali lékaři další oběť nehody.
Na další fotografii je čerstvá nehoda z odlehlejší oblasti. V autě byl prý mrtvý muž. Místní lidé nad hlubokou roklí zapíjeli jeho památku. Na místo dosud nedorazila policie a nepotkali jsme ji ani během hodinové cesty po jediné přístupové silnici.
Další Venezuelskou kuriozitou je vozový park. Nejbohatší jezdí v obřích džípech, chudší v amerických fordech ze sedmdesátých let. Obrovská spotřeba paliva nehraje roli - natankovat plnou nádrž stojí sotva 15Kč.
Většina Venezuelců nikdy za hranice své země nevycestovala a cestovní pas nepotřebuje. S vycestováním do zahraničí nejsou žádné administrativní problémy. Málokdo by asi odhadnul, že Venezuela Huga Chaveze je jednou z několika zemí Jižní Ameriky (dále Argentina, Chile, Brazílie a Uruguay), jejíž občané pro cestu do Schengenského prostoru nepotřebují vízum.
Dokonce ani v ulicích problematického Caracasu, ani dalších měst (na obrázku historické centrum města Cúmaná) prakticky nejsou k vidění známky vandalismu a bezohlednosti jako poničené zastávky a graffiti.
Několikrát jsem ve Venezuele zažil situaci, kdy místní obyvatelé neměli k dispozici vodu. Rodina na fotografii čekala na obnovení dodávek vody ve svém domě už pět dní. Pitná voda je vedle bezepčnosti jedním z hlavních předvolebních témat opozice ve Venezuele. Podle prezidentského kandidáta Radonskiho, jsou ve Venezuele 4 milióny obyvatel bez přístupu k pitné vodě. Opozice také vyjádřila pochyby o kvalitě vody, kterou konzumuje většina Venezuelců. Přibližně třetina Venezuelců nemusí za vodu platit.
Metro v Caracasu je jedním z nejmodernějších, jaké jsem na svých toulkách po světě viděl. V metru zní příjemná uklidňující muzika a lidé se tu pohybují volným krokem. Místo, aby se ve vozech tlačili ve špičkách, raději čekají na další soupravu. V hlavním městě země s možná nejkrásnějšími ženami na světě slibuje cesta metrem i příjemný vizuální zážitek.
Ceny ve Venezuele jsou poměrně vysoké, vyšší než ve většině zemí v Jižní Americe. Ačkoliv je v zemi velká chudoba, taxíkář si za i za několikaminutovou cestu řekne minimálně o 50 Kč (v přepočtu) - litr benzínu stojí 20 haléřů. Kukuřičné placky přijdou většinou minimálně na 25 Kč, stejně jako nápoj na ulici. Obědové menu stojí těměř 100 Kč. Obchody otevírají pozdě a zavírají už za soumraku a většinou mají několikahodinovou polední přestávku. Vzhledem k velmi nízkým mzdám většiny obyvatel je pro chudší obyvatele život ve Venezuele náročný.
Paradoxně i ti nejchudší Venezuelci si plní své sny o bohatém životě a vlastní mobilní telefon "BlackBerry"...
